Aby těch ostrovů nebylo málo, tento víkend jsme vyrazili na další z nich. Fraser Island je rozlehlý, přes 100 km dlouhý ostrov asi 4 hodiny jízdy autem severně od Brisbane a jako největší písečný ostrov na světě je zapsaný na seznamu Unesco. Je také ostrovem psů dingo. My jsme ovšem žádného neviděli. Asi se schovávali před deštěm. Fotka z internetu alespoň pro ilustraci:
Jak už jste asi pochopili z předchozí zmínky, počasí nám opravdu nevyšlo. Asi mi to nemůže vycházet donekonečna :)
Na ostrov jsme přijeli v neděli v podvečer. Celou cestu z Brisbane bylo polojasno a pár kilometrů před místem, odkud jel trajekt, se obloha zatáhla. Cesta trajektem trvala necelou hodinu a na ostrově už na nás čekal náš Fraser Taxi s pohonem na 4 kola. Jiná auta totiž na Fraser Islandu jezdit nesmí, protože všude je jenom písek (nebo bahno, když prší...).
Uvažovali jsme i o pronájmu vlastního terénního auta, ale bylo to moc drahé a párkrát si zavolat taxi nás vyšlo levněji.
V pondělí ráno jsem se se Zuzkou, která taky studuje na University of Queensland, vydaly na tůru po ostrově. Původní plán byl dojít pěšky k jezeru Wabby a následně k jezeru McKenzie, odkud nás měl zpátky odvézt taxík. Začátek cesty byl ještě docela slibný, šly jsme po pláží, kde byl sice opar...
... ale slunce ještě docela pálilo. Po pláži jsme šly asi hodinu a potkaly jsme jen pár aut, jinak ani živáčka. Poté jsme došly k cestě, která vedla další hodinu vnitrozemím a směřovala ke sladkovodnímu jezeru Wabby, ve kterém jsme se s radostí vykoupaly. Slunce totiž ještě trochu svítilo...
... ačkoliv na druhé straně jezera už bylo hodně zataženo.
Připadaly jsme si tak trochu jako u českého rybníku, dojem podtrhovali i všudypřítomní sumci:
Cesta poté pokračovala pořádným stoupáním na vyhlídku na jezero...
Jen jsme tam došly, z hrozivě vypadajících mraků se spustil pěkný slejváček. Navíc jsme narazily na ceduli, která nám oznámila, že k jezeru McKenzie to je ještě dalších 12 km (k jezeru Wabby to bylo asi 8 km), ačkoliv na mapě ta trasa vypadala mnohem kratší. Trochu jsme si při představě 12 kilometrové tůry za deště zazoufaly a rozhodly se najít někoho, kdo nás k jezeru McKenzie odveze autem. Na parkovišti u vyhlídky stála dvě auta, jedno řídil starší španělský pár, který jel opačným směrem, a druhé auto se švýcarským osazenstvem jelo, díky bohu, k jezeru McKenzie. Mladí Švýcaři se nad námi tedy slitovali (taky jsme vypadaly jak zmoklé slepice) a do auta nás naložili. Prostě z pekla štěstí!
Jezero McKenzie má být tyrkysové s bílým pískem... No, náznaky vidět byly, ale ta krása zřejmě vynikne jen se slunečním svitem.
V jezeře jsme se opět vykoupaly, voda byla teploučká. Po půl hodině se ovšem spustil další slejvák a asi hodinu jsme v něm čekaly pod puntíkatým růžovým deštníkem na spásu v podobě taxíku. Bývaly bychom si ho zavolaly na dřív, kdyby na ostrově byl signál... Fotka je trochu rozmazaná, ale základní představu o směšnosti situace vám poskytne.
Nakonec taxík přijel, ale místo necelé hodiny jsme jely zpátky hodinu a půl. Po cestě jsme totiž potkaly jiné auto, které sjelo z cesty a viselo na okraji svahu. Bylo potřeba sehnat pomoc, taxikářka (to jsem vám vlastně ještě neprozradila, taxík naprosto profesionálně řídila elegantně oblečená dáma) se tedy nabídla, že najde signál a o pomoc zavolá. Půl hodiny jsme hledali signál a poté jsme konečně vyrazili směr teplá sprcha a víno. Vskutku dobrodružný den.
V úterý jsme měli ještě celé dopoledne a chtěli jsme se koupat. Výhled z terasy na déšť nás ovšem odradil...
... a tak jsme se vydali za kultůrou do místní večerky a kavárny a čekali na cestu zpátky.
Ponaučení z výletu na ostrov Fraser: Příště si musíme objednat i pěkné počasí!
